V náručí smrti
Představme si Mléčnou dráhu…
Obrovské uskupení hvězd, hvězdokup, mlhovin, mezihvězdné a temné hmoty, které obíhá kolem společného středu. Čím blíže středu jsme, tím je hustota hmoty vyšší a v samotném jádru naší galaxie se pravděpodobně nachází supermasivní černá díra známá jako Sagittarius A*, jež je zdrojem mnoha fyzikálních fenoménů a jež je zodpovědná za rotaci naší galaxie.
Všichni známe osud objektu, který se ocitne příliš blízko černé díry. Po nějakém čase zmizí bez možnosti návratu za horizontem událostí a my můžeme jen spekulovat o tom, co se tam s ním stane…
Při pohledu na obrázky Mléčné dráhy mě napadá otázka, zdali na tom nejsme podobně jako onen objekt, který se po spirále přibližuje ke svému zániku. Sluneční soustavou hýbou obrovské síly, které nás možná pomalu ženou do záhuby. Díky našemu vnímání času se čekání na dosažení horizontu událostí jeví jako nekonečné a silně pochybuji, že se toho lidstvo, vzhledem k jeho sebedestruktivním sklonům a za předpokladu, že je tato hypotéza správná, dožije.
Je ovšem zvláštní představit si, že se rodíme a umíráme na planetě, která se žene do nicoty, že Země, jež nás obdařila životem, se tak možná nachází v nehostinných podmínkách gravitačního pole černé díry… Místo, na kterém by si asi jen málo kdo z nás představoval možnost existence života. A přece! Vždyť i sama Země nám ukazuje, že i na dně oceánů u hydrotermálních průduchů, kde teplota, kyselost a tlak dosahují extrémních hodnot, se to životem jenom hemží…
